OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Gule na obale albumu „Octavarium“, nepresvedčivé spevácke výkony LaBrieho, odchod Portnoya – kdeže, nič z toho neprinieslo také vášnivé diskusie ako nový, už trinásty album DREAM THEATER. Poďme si zhrnúť všetky pre a proti tohto hudobného monolitu rozprestretého na drastických 130 minút. Oplatí sa venovať viackrát dve hodiny svojho života zhudobnenému príbehu „The Astonishing“?
Nie. A to si naozaj nemyslím, že sa páni nesnažili a že v priebehu tohto poslucháčskeho maratónu nenarazíte na zaujímavé, miestami priam príjemné momenty. Kameň úrazu je niekde inde. DREAM THEATER sú metaloví muzikanti. Čo sa týka kumštu, umu, rýchlych prstov a komplexnej hudobníckej osobnosti pravdepodobne najlepší z najlepších. Stále však „iba“ metaloví muzikanti. Nuž a presne tu je pes zakopaný - „The Astonishing“ je výsledkom úpornej snahy metalových muzikantov robiť filmovú hudbu.
Skalní fanúšikovia DREAM THEATER na ich novinke nachádzajú odkazy na to najlepšie z hollywoodskej soundtrackovej tvorby, operuje sa dokonca Gustavom Mahlerom a Rudessovým majstrovstvom vmiesiť odkaz ikony vážnej hudby do tvorby svojej kapely. Vyzujme si na chvíľu ťažké topánky a položme sa v roztrhaných rifliach a metalovom tričku na zásadnú otázku. Keď chcem počúvať filmovú hudbu, nebude lepšie pustiť si rovno Zimmera či Morriconeho? Viete, koľko krásnych momentov zažijete pri dvojhodinovom (!!) počúvaní ich tvorby? Schválne, skúste to niekedy. A keď chcem počúvať vážnu hudbu, nebude lepšie... veď viete, kam tým smerujem.
James LaBrie mi v rozhovore k predchádzajúcemu bezmennému albumu rozprával, aká skvelá nálada panuje v kapele a ako DREAM THEATER pri tvorbe spolupracujú, džemujú, iskrí to medzi nimi a vznikajú veľké veci. Na novinke nič z toho nie je pravda. Petrucci si povedal, že napíše príbeh po vzore Game Of Thrones a Rudess vyprázdnil všetky šuflíky so svojimi nápadmi. „The Astonishing“ je album od klávesáka, ktorého nesmelo doprevádzajú akustické a elektrické gitary. Zvyšok pohltila bombastičnosť symfonických aranžmánov a pompéznosť taká robustná, že pri každej druhej skladbe máte pocit, že príbeh sa končí a prichádza grandiózne finále.
John Petrucci je výborný textár, dokázal to viackrát v minulosti. Pri jeho najnovšom snažení vypínam pozornosť pri slovách o Vyvolenom, ktorý sa hľadá, ale všetci okolo neho vedia, že on ich oslobodí. Biblicko-matrixovsko-starwarsovský gýč ako hovädo. Opäť musím iba obdivovať LaBrieho profesionalitu a skvelý prístup k nahrávaniu vokálov. Jeho hlasové kreácie ôsmich rôznych postáv príbehu držia celý album nad šedým priemerom.
Rovnako tak skladby, ktoré sa naozaj podarili – okrem príjemných singlových záležitostí napríklad aj skvelá „Our New World“. Toto sú DREAM THEATER, akých mám rád. Žiaľ, na „The Astonishing“ je hľadanie takýchto momentov priam hodinárska práca.
Veľmi sa teším na návrat DREAM THEATER ku koreňom. K práci piatich muzikantov v skúšobni a štúdiu, spoločnom hraní, improvizácii a tvorbe silných, nadupaných skladieb. Život je príliš krátky na to, aby sme počúvali albumy ako „The Astonishing“. QUEENSRYCHE, SAVATAGE a napokon aj samotní DREAM THEATER na „Scenes From A Memory“ dokázali, že koncepčné albumy sa dajú nahrať tak, že ich máte chuť počúvať aj po mnohých rokoch. „The Astonishing“ ma neláka už po pár dňoch.
QUEENSRYCHE, SAVATAGE a napokon aj samotní DREAM THEATER na „Scenes From A Memory“ dokázali, že koncepčné albumy sa dajú nahrať tak, že ich máte chuť počúvať aj po mnohých rokoch. „The Astonishing“ ma neláka už po pár dňoch.
6 / 10
James LaBrie
- spev
John Petrucci
- gitary, produkcia, príbeh a koncept
Jordan Rudess
- klávesy
John Myung
- basgitara
Mike Mangini
- bicie, perkusie
1. Descent Of The NOMACS
2. Dystopian Overture
3. The Gift Of Music
4. The Answer
5. A Better Life
6. Lord Nafaryus
7. A Savior In The Square
8. When Your Time Has Come
9. Act Of Faythe
10. Three Days
11. The Hovering Sojourn
12. Brother, Can You Hear Me?
13. A Life Left Behind
14. Ravenskill
15. Chosen
16. A Tempting Offer
17. Digital Discord
18. The X Aspect
19. A New Beginning
20. The Road To Revolution
21. 2285 Entr`acte
22. Moment Of Betrayal
23. Heaven`s Cove
24. Begin Again
25. The Path That Divides
26. Machine Chatter
27. The Walking Shadow
28. My Last Farewell
29. Losing Faythe
30. Whispers On The Wind
31. Hymn Of A Thousand Voices
32. Our New World
33. Power Down
34. Astonishing
A View From The Top Of The World (2021)
Distance Over Time (2019)
The Astonishing (2016)
Dream Theater (2013)
A Dramatic Turn Of Events (2011)
Black Clouds & Silver Linings (2009)
Systematic Chaos (2007)
Score: 20th Anniversary World Tour Live with the Octavarium Orchestra (2006)
Octavarium (2005)
Live At Budokan (2004)
Train Of Thought (2003)
Six Degrees Of Inner Turbulence (2002)
Live Scenes From New York (2001)
Through Her Eyes (EP) (2000)
Scenes From A Memory (1999)
Once In A LiveTime (1998)
Falling Into Infinity (1997)
Hollow Years (EP) (1997)
A Change of Seasons (1995)
Awake (1994)
The Silent Man (EP) (1994)
Lie (EP) (1994)
Live At Maquee (1993)
Another Day(EP) (1992)
Images And Words (1992)
When Dreams And Day Unite (1989)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 130:37
Produkce: John Petrucci
Studio: Cove City Sound Studios, Glen Cove, New York
UKRUTNÉ – to je slovo, které novinku DREAM THEATER vystihuje nejadresněji. UKRUTNĚ nudné s tisíckrát kapelou provařenými postupy, UKRUTNĚ bez šťávy, UKRUTNĚ dietní na kloudné nápady či motivy a s UKRUTNOU stopáží. To vše navíc ještě v UKRUTNĚ pompézním balení – kde dřív skupina svoji zálibu v pompě brzdila, či se omezila na pár momentů či jednu skladbu, tady jakoby s ní prorvala všechny pytle a člověk jen nechápavě kroutí hlavou, když mu z toho všeho cukrkandlu hrůzou pochodují všechny chlupy na těle. Zřejmě snaha o odpočinkové album, ve finále ovšem UKRUTNÝ patos na „pseudovánočním“ albu pro příznivce klávesového zvonění a UKRUTNĚ sladkého zpěvu na dechu. Strašné… tedy UKRUTNĚ strašné, abych dodržel mustr.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.